Malujem´ na sklo
hádky již dávno odeznělé,
čímž voláme je zpátky.
Mrtvé je zkoumáme - zprvu nesměle
pitváme zlobu, skřípajíce vrátky.

Čiré sklo čirým zůstane,
jako když oči tmou se postí,
nemluvě o zrcadlu.
Zloba se roznese po kraji -
rozezní ústa? Ne...
Popelem lehne v roští.
Alespoň nemusíme v dusném máji
složitě hledat správně temný odstín.

Malujem´ na čelo,
ňadra se tyčí ostře,
ústy se protnem v spěchu,
potom i níže prostřem,
než začne svátek mechu:
mokrý klín, mokré celé tělo,
milujeme se při paprsku
slunce, jež včera ve tři odpoledne
přestalo šířit krutý mráz.